Moravský bělohlávek

se zařadil mezi naše nejohroženější národní plemena, a to přesto, že jde o plemeno velmi staré a jeho výskyt lze s určitostí datovat do první poloviny devatenáctého století. Dříve byl nazýván hanáckým lysákem volatým a jeho původ lze dohledat v centrální části Moravy, a to v okolí hanáckých měst Kroměříž, Kojetín a Přerov. Jedná se o půvabného voláče vzhledem připomínajícího slezského voláče lysého či slovenského voláče. Narozdíl od nich je však ozdoben učíslou - špičatou chocholkou (mírně věnčitý tvar chocholky není velkou vadou) a z neznalosti může být zaměněn i s německým bělohlavým durynským voláčem. Náš bělohlávek se liší odlišnou kresbou hlavy - má bílou hlavu od koutků zobáku přes spodní okraj obočnice a bílá barva končí těsně před špičatou chocholkou, která je však vždy barevná. 

Moravský bělohlávek patří s délkou cca 400 mm, středně dlouhýma nohama, souladné tělesné stavby se širokými prsami s hruškovitým voletem mezi střední voláče a k jeho charakterickým vlastnostem patří dobrá plodnost, starostlivost při výchově holoubat, dobré letové vlastnosti i velká shánčlivost za předpokladu že je chován „na volno“. Pokud jsou k tomu vedeni dokáží i aktivně polařit. Je to však dnes již vyjímečná situace i když některým chovatelům, např: př. Kolenčíkovi lítají i  s poštovními holuby. Není výjimkou, že zahnízdí i 8x v chovné sezoně a dokáže odchovat 14-16 holoubat. 

Tento voláč se vyskytuje ve značném počtu uznaných i neuznaných variet, kromě základních barev, a to modré, černé, červené a žluté se chová v mezibarvách stříbřité, žlutě plavé, červeně plavé, štěpí se např: i na isabely či modré bělouše. Mohou být bělopruzí, černopruzí, bělohrotí i tygři, i když těch lze na prstech spočítat. Pravděpodobně nejdokonalejší barvou je barva modrá s výrazným zeleným leskem volete. V současnosti se podařilo jednotlivým chovatelům bělohlávků rozšířit krevní zásobu moravského bělohlávka přístřikem krve příbuzných plemen, např: Durynského voláče, Slovenského voláče, Slezského lysého, ale i Českého staváka a ti nejvíce odborně zdatní se dnes snaží vyšlechtit i nové variety např: šupkaté.

Přestože jde o plemeno velmi staré a jeho užitkové i okrasné vlastnosti jsou ověřené, počet aktivních chovatelů je velmi nízký. Odvážím se tvrdit že je menší než počet uznaných či neuznaných variet a počet aktivních chovatelů stěží přesáhne dvacítku. Poslední chovatelé se roztroušeně nacházejí především na Hané, která se k nim macešsky zachovala a dva větší chovy v okolí Loun. Myslím si, že je to škoda, protože již nemáme mnoho národních plemen, která dokáží víc než pobývat ve voliéře a jejíž jedinou činností, kromě zajištění reprodukce, je pasivně přijímat potravu. Přitom chov Moravského bělohlávka není vůbec náročný. Je to skromný a vděčný holub, jeho exteriér není neprakticky přešlechtěn exteriovými zvláštnostmi a jeho výborná plodnost, krmivost holoubat, věrnost domovu dává záruku úspěchu v chovu. Moravský bělohlávek se tedy zcela spokojí s průměrným zacházením a je vhodný i pro začínající chovatele.